Můj příběh

 

Ve svém životním poslání pracovat s lidmi jsem se shlédla ve 13ti letech. Tehdy jsem toužila pochopit, jaké motivy stojí za lidským jednáním, a cítila jsem potřebu porozumět sama sobě a světu, který mi uštědřil pár ran do mé citlivé pubertální duše. Touha pomáhat druhým a pomoci tak i sobě logicky vedla ke studiu psychologie, psychoterapeutickému výcviku a k velmi brzkému startu v pracovním životě ještě před dokončením vysoké školy.

Po necelých osmi letech terapeutické praxe jsem byla vyčerpaná a zoufalá. Výsledky klientů neodpovídaly mým vysoce nastaveným očekáváním, a energie, kterou jsem vkládala do "záchrany" druhých se mi nevracela zpět. Byla jsem na pokraji sil a v osobním životě se to promítlo rozvodem. Ze dne na den jsem se rozhodla k radikálnímu kroku. Koupila jsem si letenku na Nový Zéland. Tam jsem rok sbírala citróny a avokádo, pracovala v balírně kiwi, pečovala o staré lidi a stála za kasou v rychlém občerstvení. Moc dobrá očista hlavy a ujasnění si toho, kdo vlastně jsem! Překvapivé zjištění, že má přehnaná identifikace s rolí psychologa/zachránce byl jen útěk před sebou samou.

Po návratu zpět jsem se seznámila s koučováním jako metodou, která pomáhá soustředit se na osobní potenciál lidí. Pro mě to byl velký posun zejména v tom, že už se nechci s klienty patlat v minulosti, dávných traumatech a zklamáních, z nichž většinu si ještě přibarvuje naše vlastní mysl do rozměrů, které nikdy neměly. Raději druhé i sebe učím žít přítomným okamžikem, vnímat barvy, chutě a vůně života, případně jim pomáhám realizovat své sny. Osobní rozvoj, plánování uskutečnitelných kroků a vymanění se z bariér, které si často stavíme jen ve své mysli, mi přijde jako smysluplná práce. S ní přichází radost, kreativita a naplnění. Vydejte se na tuto cestu plnou objevů se mnou!

Z dnešního pohledu vidím, že jsem nebyla připravená nést tíhu životů těch druhých a po osmi letech jsem se vyčerpala. Kdybyste se mně v té době zeptali, kdo jsem, řekla bych, že psycholog. Tato role se mnou byla tak bytostně spjatá, že jsem za ní neviděla sama sebe. Velmi dlouho mi trvalo, než jsem se přestala identifikovat s tím, co dělám, a začala vnímat to, kým vlastně jsem. Vždy jsem věřila tomu, že každý problém, každá bolest, posune člověka na cestě jeho osobního rozvoje a dokud jsem podle tohoto hesla žila, problémy přicházely. Ty menší běžně, ty větší krize vždy po sedmi letech.

Dvakrát jsem musela obletět zeměkouli, abych pochopila, kde je moje místo a že tam, kde mám kořeny, se cítím nejlépe. Teprve, až jsem si uvědomila, že na cestě duchovního rozvoje člověka posouvá i radost, vděčnost a soucit se sebou i s druhými, začaly přicházet i ty dobré věci. Možná nezačaly a vždy tu byly, jen já jsem je neviděla, protože jsem byla zaměřená na „řešení problémů“.

Jako přirozeně podnikavý člověk, který rád vymýšlí a realizuje nové projekty, jsem si ověřila, že mé místo v pracovním životě není v roli zaměstnance. Jelikož mám ten dar, že žiju s vědomím toho, že smrt je jediná jistota, kterou v životě máme, dokážu velmi dobře rozlišovat, čemu chci v druhé polovině svého života věnovat svou energii a čas a čemu nikoliv. Smrt je pro mně úžasným měřítkem smysluplnosti toho, čím svůj den naplním. V současnosti svůj čas dělím mezi koučování, čas věnovaný sobě a čas věnovaný mému synovi a lidem, na kterých mi záleží.

Koučink je úžasný nástroj pomáhající akcelerovat osobní rozvoj u lidí, kteří chtějí docílit změnu v jakékoliv oblasti svého života. Když vidím posuny u svých klientů, obohacuje to i mně samotnou. Mým největším učitelem je v současnosti můj syn. Děkuji Ti, Eriku, že jsi mým nejautentičtějším zrcadlem a zároveň důvodem, proč měnit svůj způsob bytí v tomto světě. Díky Tobě jsem se už mnohé naučila a mnohé mám ještě před sebou.

Chcete-li se vydat na tu úžasnou cestu sebepoznání právě se mnou, je mi velkou ctí...

- - -